Cesta mojí duše-Musela jsem dozrát!

Musela jsem dozrát do bodu, kdy jsem si dovolila sdílet se světem skutečnost, jaká jsem. Co mne formuje. A připustit, že nejsem sama na to, pomáhat celému světu!

Už jako malá holka jsem měla zvláštní zážitky, kdy jsem v posteli cítila, jak někdo dosedá na mé nohy a já si uvědomovala tu tíži…

Bála jsem se a prosila všechny duše, ať odejdou, že chci být sama. Ano, cítila jsem nejen fyzicky, ale i psychicky v prostoru další duše… Tehdy jsem ještě netušila, že to byla má zesnulá babička, která mi přišla říct, že mě jednou čekají velké věci a někdy to bude tak těžké, že budu mít strach, že to nerozchodím.

Několikrát za život jsem se byla podívat nahoře, viděla jsem, jak se duše rodí, jak si vybírá svůj úkol i své rodiče, ale vždy jsem si říkala, že to tak není a že jsou to jen mé myšlenky a sny probíhající v mysli. Já jsem přece normální, to, co vidím a slyším, je hloupost. Veřejně jsem o tom nikde moc nemluvila, jen s mými nejbližšími, aby mne uklidnili.

Potřebovala jsem se ujistit, že jsem normální!

Těchto a jiných situací jsem zažívala spousty, ale vždy se mi to povedlo přejít, jako že nic. Pokračovala jsem dál po své cestě… Jenže když má duše něco v plánu, snaží se toho dostát. Do života mi chodily výzvy, u nichž jsem si myslela, že je nezvládnu.

Má duše však byla vždy silnější a hlas mého anděla vždy hlasitější. Navíc jsem měla velkého pomocníka, mou nenarozenou dcerku, která mne provázela životem a zároveň mě připravovala na mou práci zde na zemi. 

Poprvé jsem se s její duší setkala v 18 letech, kdy za mnou přišla a já vyprávěla tenkrát mamince, že cítím, že na mne někde nahoře čeká holčička a cítila jsem to každou svou buňkou, byl to takový pocit, jako když držíte v ruce cokoliv hmotného a víte, že to máte.

Díky naslouchání jsem absolvovala různé kurzy jógy, navštěvovala kartářky, léčitele, věnovala se přes 12 let osobnostnímu rozvoji. To mi postupně pomohlo vrátit se sama k sobě. Vnímat se jako celistvá a spokojená bytost a radovat se ze svého života.

Začala jsem vyučovat jógu, ale vnitřně jsem cítila, že to není ono, to není cesta mojí duše!

Vnímala jsem svůj vnitřní hlas a na 100 % věděla, že se mnou mluví má dcerka a že mě vede. Pamatuji si den, kdy jsem přijela z práce a vystoupila z auta a Danulka mi řekla: „Až dokončíš kurz Hormonální jógové terapie, přijdu, budeš připravená.“

A tak se také stalo. Po dvou měsících dokončeného vzdělání a úspěšném složení zkoušek jsem otěhotněla. Věděla jsem, že už můžu, jsem připravená. Cítila jsem a viděla i den, kdy se na mě Danuška nad postelí podívala a vstoupila do mne, cítila jsem tu nekonečnou lásku a po tváři mi stékaly slzy.

Nedočkavě jsem běžela ke gynekologovi a těšila se až mi vše potvrdí, to se však nestalo!

Doktor mi oznámil, že mám cystu a mám přijít znovu za měsíc. Z ordinace jsem odcházela jako opařená, nechápala jsem. Jaká cysta? Vždyť jsem ji viděla, cítila jsem její duši! Má hlava opět uvěřila a převzala velení, duše šla do ústraní. Ale ne na dlouho. Doma jsem plakala a slyšela, že je vše v pořádku. „Důvěřuj, jen ty víš, co je s tebou v pořádku a co ne,“ uklidnila jsem se a věřila své duši. Po měsíci jsem šla na kontrolu a doktor potvrdil mé těhotenství. V tu chvíli jsem se jen pousmála. Já už to dávno věděla.

Po narození dcerky jsem zažívala krásné chvíle, došlo k mému uzavření kruhu učení a já věděla, že jsem připravená předávat vše, co jsem se na své cestě naučila. Začala jsem tvořit kurzy Hormonální jógové terapie, které vedu s velkou láskou dodnes a ve kterých předávám i kus sebe a to, v co věřím.

To když mě navždy opustil můj milovaný tatínek. Dva měsíce jsem byla úplně mimo. Do života mě opět vrátila hormonální terapie, ale stalo se ještě něco pro mne velice zásadního. Když tatínek odešel ze svého těla a začala mě navštěvovat jeho duše, zařekla jsem se, že tuto tenkou bránu mezi ním a mnou už nikdy nezavřu. Chtěla jsem s ním zůstat ve spojení napořád.

Bylo mi jasné, že lidí, kteří chtějí slyšet to kouzelné slůvko, MÁM TĚ RÁD, i když z jiného břehu je spousty a tak jsem otevřela svou náruč i srdce všem ostatním.

Časem, ani nevím, kdy a jak to přesně začalo, ke mně začaly přicházet ženy, které se chtěly rozloučit nebo chtěly pomoci na své cestě životem. Vždy jsem jim řekla, co ke mně přicházelo, co cítím, vidím, slyším, začaly se vracet a předávat kontakt dál se slovy, že jsem jim změnila život, že je již netrápí jejich život, znovu našly samy sebe, měly možnost se rozloučit …

Jednou jsem uspávala Danulku, když mi její duše řekla: „Jsi připravená.“ Nechápala jsem. Celou dobu jsem si myslela, že mě připravovala na ni.

Trvalo mi přesně rok, než jsem s tímto vyšla veřejně ven, a i když ve mně někdy dřímá malá dušička a mám strach, že budu zavržena či nepřijata, vím, že nastal čas!