Vědomá výchova začíná od nás samotných.
Danka HejdováI když jsem už víc jak před 21 lety úspěšně složila zkoušky z psychologie a pedagogiky a stala se ze mne učitelka v Mateřské škole s více jak dvacetiletou praxí, mou největší učitelkou se mi stala dcera Danulka a to i díky tomu, že ještě před jejím narozením jsem si prošla nejen prvním porodem a zkouškou ve formě laktační psychózy a následného rodičovství, kde jsem byla v módu nevědomé výchovy, ale hlavně seberozvojem a dalším vzděláváním.
Pomocí různých mentorských programů, terapií, vzdělávacích kurzů a četbě desítky moudrých knih od ještě moudřejších lidí, díky kterým nyní chápu že…
VĚDOMÁ VÝCHOVA = ZNAMENÁ BÝT VĚDOMÁ NEJEN K DÍTĚTI, ALE PŘEDEVŠÍM K SOBĚ!!
najdi k sobě cestu pomocí pohlazení duše
Jasně, tato slova jsem slyšela a četla už u prvního synka, jenže mi tam chybělo to vysvětlení za tím. A to to, že se musím v jakékoliv pro mne krizové situaci s dětmi, či kýmkoli jiným, identifikovat hlavně sama se sebou a s tím, že je v pořádku se například cítit naštvaně či frustrovaně a přijmout tuto emoci jako součást mne a že je to tak v pořádku.
Já sama jsem nebyla vychovávána asi jako většina z nás v módu DOVOL SI CÍTIT A PROŽÍT! Ale v módu nesmíš, nedělej, neposloucháš, zlobíš, to hodná holka nedělá! A tak bych mohla pokračovat dál a dál.
A tak se stalo to, že když nastala u mne doma taková situace kdy se například Kubík začal vztekat, nebo nechtěl něco udělat, nevěděla jsem, co s takovou situací dělat a tak jsem naskočila do módu rodiče jak jsem to znala z dětství já : “ Neházej, nezlob, buď hodný kluk, atd…. Jen abych celou tuto situaci ukončila, protože jsem si nevěděla rady se svými pocity, bylo mi zakázáno je prožít a tak jsem nevěděla, jak to nechat prožít i syna a bála se, co by následovalo. Nevnímám to jako chybu, mích rodičů, oni také totiž přebraly jen další vzorce a vše dělaly tak, jak nejlíp uměly v tu danou chvíli.
Nyní po 10 leté pauze a opravdu velkému a dlouhému seberozvoji (ano musela jsem dozrát 😊) vnímám změnu, a to nejen u mne, ale i Danulky, která má díky rozdílné výchově i úplně jiný postoj k životu už od malička.
A v čem vlastně vnímám ten rozdíl?
Začala jsem být vědomí rodič, ale nejen k Danulce a Kubíkovi, ale hlavně sama k sobě!!! Což si myslím, že je ten zásadní rozdíl! Protože nemůžu být vědomá a předstírat to, že když něčím dítě třískne já se budu usmívat, když v sobě dusím vztek, zákonitě se to pak dříve, nebo později projeví, ale když se nejprve identifikuji s tím co cítím já a dovolím si procítit tu emoci, i když je negativní, pak to mohu nechat procítit i to dítě a zároveň ho pochopit a nechat ho tak vyrůst do sebevědomého dospělého človíčka.
To samé platí i v práci či partnerství. Pokud se budu cítit naštvaně a přiznám si ten pocit a že je v pořádku to cítit, uleví se mi a možná i dokážu lépe pochopit, proč druhý reagoval tak jak reagoval, nebo že má také právo se cítit naštvaně, rozlobeně… Nejde tady o odpuštění, ale o přijetí svých pocitů, čímž dojde k odblokování starých vzorců, které nám možná tiše šlapou po štěstí.
Pokud se dokážeme identifikovat s našimi emocemi a přijmeme, že je naprosto v pořádku mít i negativní pocity a i přesto jsme dobří, uleví se nám. To platí nejen při výchově, ale kdykoliv a kdekoliv, ať už v práci či v partnerství.
překódovat své negatiní vzorce z dětství je jeden z kroků pro štastný život.
Když Danulka s něčím hodí, nebo křičí, zmapuji nejdříve své pocity a co cítím já a pak se zeptám Danulky jak se cítí. Například když něčím třískne zeptám se jí zda se cítí naštvaně a ona odpoví ano, pak se zeptám proč, (to proč, není ani potřeba, je to jen doplňková otázka, důležitá je identifikace pocitu a to, že ji chápu), třeba protože ji nešlo něco otevřít atd…
To znamená že se identifikujeme s pocity obou dvou a pak ji nabídnu objetí a víte co
Většinou to pomůže nám oběma.😊🌈😁
Protože jak je známo obětí léčí.
U staršího syna i v partnerství platí to samé.
A ne neříkám, že je to vždy takto jednoduché a super, protože někdy jsem unavená, nebo je unavená Danulka, nebo se tam přimotá ještě něco a to je pak jízda! Ale můžu říci, že se tak snažím vytvářet harmonický vztah nejen s ní a se svým nejbližším okolím, ale také sama se sebou a skrze své nejbližší mohu poznávat a posouvat dál i sama sebe a to je pro život moooc důležité a i díky tomu můžu říct že žiju tak, aby žít za to stálo.
A co mne vlastně všechno ukazuje ta má nejmenší?
Díky tomu, že je Danulka ještě maličká a 100% napojena sama na sobe a svůj kompas, ukazuje mi jaké to je být DOST DOBRÁ!
- Jde si za svým
- Nehraje a nepředstírá žádné city
- Je opravdová a autentická
- Nehraje žádné role
- Nemá žádnou masku
V čem je to výzva pro mne?
- Společně s ní se učím být více vědomá a autentická. Snažím se nechat ji projevit a ukázat ji tak, že má právo na svůj názor už od mala, že ji nemám strkat do škatulky hodná a poslušná holka. Co se musí a nesmí a jak by to mělo být dle normy.
- Zároveň si zvědomuji na čem musím zapracovat ještě já a kde se ještě necítím být dost.
Ne, neříkám že je to jednoduché a že se mi někdy neježí chlupy když chce to co já ne🙈🤣… Sama jsem byla jako malá rebelka, ze které se stala postupem času hodná holka, která nevyčuhuje a nepřekáží. O to víc si dávám pozor na to jak povedu svou dcerku a zároveň ji děkuji za to, že přišla za mnou, aby mi připomněla jaká jsem byla jako malá statečná holčička plná radosti ze života… Děkuji ti za to, že jsi mne navedla zpátky k sobě a mému kompasu, abych tak ucítila život v jeho plné kráse a nebála se vykročit v před, že mne někdo srazí, nebo že nebudu pro někoho DOST…
Postupem času a studií v osobnostním rozvoji a různých lektorských a mentorských kurzů jsem přišla na to, že…Být dost dobrá žena, matka, dcera, si totiž nemusíme zasloužit!
Jediný pro koho bych měla být dost jsem totiž já sama! A to jsem splnila už jen tím, že jsem se narodila!
A jak to máte vy? Budu moc ráda, když se se mnou podělíte a napíšete na danka@dankahejdova.cz nebo na facebook: Cesta duše.těla.mysli
